. . (JUDr.) , CSc.
,
7
: ,, , ,
: 1990 . , , . , .
, , , , . , , , 1948 . , , .
, . , , : , . , .
, , .. , .
I.
Obecný pojem politika[1] je mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Věda zabývající se politikou se nazývá politologie. Politika je sférou, v níž je přítomné neustálé napětí mezi vládnoucí (politika shora) a emancipační (politika zdola) politikou. Politiku lze chápat také jako permanentní boj o společenské uspořádání. V rámci rozhodovacích procesů je politika správou věcí veřejných, uměním řídit společnost a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému, vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy.[2]
|
|
|
Daňovou politikou se rozumí praktické využívání daňových nástrojů k ovlivňování ekonomických a sociálních procesů ve společnosti. Daňová politika České republiky byla nově konstruována a založena v roce 1992. S účinností od 1. ledna 1993 byla realizována daňová reforma, která znamenala podstatný zásah do řízení ekonomiky státu. Samozřejmě se podstatnou měrou dotkla daňového práva. Zavedla systém založeny na třech hlavních příjmových kanálech:
- Daň z příjmů
- Daně plynoucí ze zdanění spotřeby a
- Příspěvky sociálního pojištění (nahradily odvod z objemu mezd a příspěvků zaměstnanců na nemocenské a zdravotní pojištění zahrnutého do daně ze mzdy)[3].
Daňová politika se promítla do nové daňové soustavy[4], která sledovala tendence daňových soustav zemí Evropské unie, tj. přesun od daní přímých k daním nepřímým. V současné době vláda ve svém programovém prohlášení slibuje voličům změny daňové politiky. Tento nástroj je velmi populární, mediálně používaný, ale jeho účinnost a provedení v praxi činí tuto problematiku složitější.
Daňová politika je využíváním daní k dosažení určitých národohospodářských a sociálních cílů. Její náplní je stanovení výše a způsobu danění jednotlivých hospodářských subjektů. Daňová politika je nejčastěji využívána jako prostředek:
- omezování nebo naopak podpory určitých ekonomických činností → zavedení vyšších daní na určitý výrobek (např. škodlivý) tuto výrobu znevýhodňuje, výnos současně zmírňuje důsledky negativních externalit, které tyto činnosti vytvářejí - jedná se např. o ekologické a spotřební daně. Další daně např. clo mají naopak za úkol chránit určitá odvětví ekonomiky před konkurencí, stejně jako daňové úlevy, snížení daní nebo odpuštění daní. Negativní daně - subvence - mohou sloužit k podpoře činností, které jsou nositeli pozitivních externalit,
- ovlivnění výše soukromých výdajů → zvýšení nebo naopak snížení daní může vláda prostřednictvím agregátním poptávky ovlivňovat i výši reálného HDP, inflace. Daňová politika v oblasti sociálních příspěvků tvoří základní složky systému automatických stabilizátorů přispívajících ke zmírňování cyklických výkyvů bez zásahů vlády,
- ovlivňování motivace k úsporám a práci → snížení daňového zatížení domácností vede za jinak stejných okolností ke zvýšení nabídky kapitálu a i tak ke snížení úrokové míry na trhu kapitálu a zvýšení investic. Podobně ovlivňuje daňová politika i poptávku po kapitálu,
- mezní míru zdanění pracovních příjmů → vyjadřuje podíl přírůstku daně z osobního příjmu na přírůstku celkového příjmu osoby. Vysoká úroveň mezního zdanění osobního příjmu vede k tomu, že motivace osob ke zvýšení osobních příjmů klesá. Tento ukazatel lze použít jako ukazatel toho, jak daňový systém od práce odrazuje.
II.
|
|
|
Problematikou daní, vymezením pojmu daň a v návaznosti na to daňovou politikou se zabývali také představitelé finanční, resp. národohospodářské školy před i po vzniku Československa, jako např. Kaizl a Engliš. Josef Kaizl definuje daně jako podatky na způsob povšechné úplatnosti ukládané veškerostí nebo některé části občanů pro náhradu nákladů správy veřejně neuhrazených neb neuhraditelných skrze příjmy ostatní.[5] Karel Engliš definuje ve svých pracích[6] daň jako nucený příspěvek jednotlivých soukromých hospodářství - podniků, domácností atd. do státního hospodářství, ukládaný podle jejich výdělečné nebo důchodové únosnosti a určený k financování potřeb společnosti.[7]
Ve smyslu ustanovení čl, 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod[8], jako součásti ústavního pořádku České republiky, Daně lze ukládat jen na základě zákona[9]. Svým charakterem je daň nenávratná, neekvivalentní a neúčelová platba. Daň je vždy příjmem veřejného rozpočtu. Uvedené primární znaky daní spočívají ve skutečnosti, že daňový subjekt za hodnotu, kterou v podobě daňové povinnosti státu odvede, neobdrží adekvátní protiplnění.[10]
|
|
|
Právo na vlastnictví je též chráněno čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod[11], podle něhož má každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek. Je otázkou, jak moc zasahují do vlastnictví daně, na kterou dávají odpověď dnes již judikáty nejvyšších soudů, ústavních soudů nebo Evropského soudu pro lidská práva. Nicméně ani podle Úmluvy není vlastnické právo absolutním právem, neboť Protokol č. 1 k Úmluvě umožňuje za určitých podmínek zbavení majetku (odst. 1) a ve svém odstavci druhém přiznává smluvním státům právo přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní. Aby byla povinnost platit daň v souladu s Úmluvou, musí sledovat obecný zájem; státy mají nicméně volnost v tom, aby definovaly, co považují za nezbytné. Podle Evropského soudu pro lidská práva může vybírání daní, kromě případu diskriminačního daňového režimu, porušovat článek 1 Protokolu jen tehdy, když na dotyčného stát nakládá nesnesitelné břemeno nebo rozvrací jeho finanční situaci.[12] Vzhledem ke znění Úmluvy Evropský soud pro lidská práva posuzuje daně jen z hlediska kautel plynoucích z akcesorické rovnosti (čl. 14 Úmluvy), nikoliv z hlediska rovnosti před zákonem.
III.
Souhrn daní ukládaných v daném státě tvoří daňovou soustavu. Daňová soustava je
v České republice tvořena daněmi uvedenými v poznámce pod čarou a daně můžeme členit podle několika kritérií, nejčastější členění je na daně přímé a daně nepřímé:
přímé daně → jsou daně, které postihují zdaňovaný příjem při jeho vzniku a dělí se na daně důchodové a daně majetkové:
nepřímé daně → jsou uvalovány na spotřebu, platí je kupující v ceně zboží a do státního rozpočtu je odvádí prodávající. Můžeme je dělit na daně univerzální a daně ze spotřeby:
Pro realizaci daňové politiky je třeba znát a využívat i funkce daní, které jsou[13]:
- fiskální schopnost naplnit veřejný rozpočet,
- alokační poskytování daňové podpory (zvýhodnění spotřeby) nebo znevýhodnění spotřeby (spotřební daň na cigarety a alkohol),
- redistribuční snížení rozdílů v důchodech jednotlivých subjektů,
- stimulační stát pomocí daní podporuje ekonomický růst nebo motivuje ke spotřebě některých statků (např. daňové prázdniny),
- stabilizační opatření ke zmírnění výkyvů ekonomického cyklu.
Česká republika je členem Evropské unie, a tedy určitou měrou je i daňová politika ovlivňována některými legislativními opatřeními evropského společenství. Přesto se snaží být v ovlivňování svých daňových příjmů suverénní. Zatímco v oblasti nepřímých daní tuto suverenitu už téměř ztratila, v oblasti přímých daní jí rozhodování a soběstačnost není téměř upírána.
|
|
|
V rámci daňové politiky je úkolem státu jako specifického projevu politické společnosti udržovat platnost zákona, starat se o společnou prosperitu a o veřejný pořádek a spravovat veřejné záležitosti.[14]
Aby stát mohl být dobrým nástrojem ve službách člověka, musí mít pro svou činnost dostatečné zdroje, jejichž podstatnou část získává právě díky institucionalizaci povinného veřejnoprávního plnění platit daně. Právě tento účel - opatřování příjmů státního rozpočtu - opravňuje stát k tomu, aby vyžadoval od určitých, přesně definovaných subjektů tyto veřejnoprávní dávky, a to při splnění určitých, zákonem definovaných podmínek. Podle judikatury německého ústavního soudu je daní obecná zátěž, která zavazuje všechny tuzemce podle jejich příjmů, majetku a kupní síly k financování všeobecných úkolů státu[15]. Finanční prostředky, které se prostřednictvím daňového systému vyberou, představují přesun skutečných zdrojů v podobě soukromých statků ke statkům veřejným. Jinými slovy řečeno, pravomoc státu zdaňovat za určitých, přesně definovaných podmínek, byla institucionalizována právě za účelem shromáždění prostředků k zabezpečení veřejných statků. Pro stanovení nabídky veřejných statků a pro alokaci nákladů na ně není možno stanovit daňové příspěvky na základě dobrovolnosti, nýbrž náhradu za projev preferencí vyjádřených prostřednictvím trhu představuje rozhodování na základě hlasování[16].
V demokratických politických systémech je tato pravomoc tradičně přiznávána zákonodárci (v anglické historii přímo souvisí se vznikem moderního parlamentu). Vzhledem k tomu, že daňová politika výrazným způsobem ovlivňuje postavení subjektů, jež mají povinnost platit daně, je významnou pravomocí zákonodárce rozvíjení a prosazování nutných inovací daňové politiky státu tak, aby uměl odhadnout a následně voličům vysvětlit účinky zvolených politik, a to i ve světle jejich ústavnosti. Skrze daňovou politiku se stát též snaží o vyrovnávání sociálních rozdílů a o spravedlivý sociální řád jako podmínky pro realizaci základních práv osob spadajících pod jeho jurisdikci. Na tomto místě považuji za vhodné upozornit na judikaturu německého Spolkového ústavního soudu, který při řešení majetkové daně upozornil na nutnost respektovat příkaz, podle kterého nesmí majetková daň vést k plíživé konfiskaci majetku a nesmí zasahovat do majetkové substance. V těchto případech je třeba vzít do úvahy fiskální zájem na zachování zdroje daní, jakož i individuální zájem na udržení vlastního majetku. Tento hospodářský základ osobního života se vyvíjí podle ekonomických a kulturních standardů života v dané společnosti[17].
|
|
|
Jinými slovy lze konstatovat, že vyměřovaná daň nesmí omezovat vlastnické právo osoby povinné k zaplacení daně takovým způsobem, který by se příčil ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny. Karel Engliš hovoří o tom, že daň nemá ničiti zdroje, z něhož plyne[18].
IV.
V současné době musela Česká republika reagovat v rámci daňové politiky na některé problémy, a to zejména se zvyšující zadluženosti Vládní dluh České republiky byl sice do konce roku 2012 mezi 27 státy Evropské unie osmý nejnižší, když dosahoval 44,9% HDP, meziroční navýšení o 5,1% je však sedmým nejvyšším nárůstem v Evropské unii[19].
V roce 2012 byl vládou připraven návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti, který byl projednán a schválen vládou a v současné době byl předložen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k dalšímu legislativnímu procesu. S ohledem na skutečnost, že daná problematika se řeší ústavním zákonem, vyžaduje se k jeho přijetí kvalifikovaná většina při hlasování v Parlamentu České republiky.
Hlavním cílem návrhu ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti je dosáhnout zdravých a dlouhodobě udržitelných veřejných financí České republiky, které jí poskytnou dostatečný prostor pro rozhodování při realizaci rozpočtové a fiskální politiky a zajistí respektování mezinárodních závazků, a to i v případě běžných konjunkturálních výkyvů. Ústavní zákon by měl zlepšit celkové hospodaření České republiky, posílit transparentnost a efektivnost veřejných financí a ve výsledku též podpořit konkurenceschopnost české ekonomiky. Ústavní zákon také obsahuje číselná fiskální pravidla včetně limitu vládního zadlužení a dále upravuje postavení Národní rozpočtové rady a pravidla rozpočtové transparentnosti.
Důvodem pro přijetí ústavního zákona jsou nedostatky současného českého fiskálního rámce, které lze spatřovat zejména:
a) ve sklonu k deficitnímu hospodaření,
b) v absenci mechanismů zabezpečujících proticyklický charakter fiskální politiky,
c) v absenci prvků omezujících informační asymetrii, podporujících kredibilitu, flexibilitu a transparentnost hospodaření vládního sektoru.
Tyto nedostatky by měl v co možná největší míře odstranit návrh ústavního zákona, jakož i na něj navazující prováděcí zákon o pravidlech rozpočtové kázně. Jejich prostřednictvím by měla být nastavena regulace umožňující postupné dosažení udržitelnosti veřejných financí České republiky.[20]
V současné době se opět diskutuje otázka připojení České republiky k Fiskální úmluvě, která byla přijata v březnu 2012 na nejvyšší politické úrovni zástupců členských států Evropské unie. Účelem fiskální úmluvy je přispět k zachování zdravých a udržitelných veřejných financí a předcházet nadměrnému schodku veřejných financí vymezených právem Evropské unie do vnitrostátních právních řádů jednotlivých smluvních stran. K této fiskální úmluvě se Česká republika zatím nepřipojila, tato je otevřena ratifikačnímu procesu a její vstup v platnost je vázán na ratifikaci alespoň dvanácti členskými státy Evropské unie, jejichž měnou je euro.[21]
V.
V rámci přípravy státního rozpočtu na rok 2013 se ukázala nezbytnost provést úpravu daňových zákonů s jediným cílem, a to navýšit příjmy veřejných rozpočtů, zejména státního rozpočtu, a zefektivnit výdaje veřejných rozpočtů. Tento úkol byl realizován zákonem č. 500/2012 Sb., o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, tzv. daňovým balíčkem.
Hlavními principy poslední úpravy daňových a pojistných předpisů jsou:
Daně z příjmů [22]
Solidární zvýšení daně z příjmů fyzických osob: pro zdaňovací období roku 2013 až 2015 je zavedeno solidární zvýšení daně z příjmů fyzických osob ve výši 7% z kladného rozdílu mezi součtem příjmů zahrnovaných do dílčího základu daně podle 6 (příjmy ze závislé činnosti) a dílčího základu daně podle 7 (příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti) v příslušném zdaňovacím období a 48násobkem průměrné mzdy stanovené podle zákona upravujícího pojistné na sociální zabezpečení[23].
Omezení výdajových paušálů: současná výše výdajových paušálů je zachována, ale u činností spadajících do paušálů ve výši 40% je stanovena maximální výše paušálu na 800.000,- Kč, (např. příjmy z jiného podnikání podle zvláštních předpisů a dalších vymezených v zákoně), resp. 600.000,- Kč. (např. příjmy z pronájmu majetku zařazeného v obchodním majetku). Osoby využívající výdajové paušály nemohou uplatnit daňové zvýhodnění na vyživované dítě a na manžela bez vlastních příjmů, pokud budou mít příjmy pouze z podnikatelské a jiné výdělečné činnosti.
Zrušení základní slevy na dani z příjmů fyzických osob pro starobní důchodce: pro roky 2013 až 2015 nastal návrat k platnému do roku 2007, tj. že starobní důchodci nebudou mít nárok na základní slevu na dani.
Zvýšení srážkové daně z příjmů u nerezidentů: sazba srážkové daně u nerezidentů je zvýšena na 35% s účinností od 1. ledna 2013. Tato úprava má napomoci řešit problematiku zdaňování příjmů plynoucích do některých tzv. daňových rájů. U příjmů daňových rezidentů České republiky zůstává sazba srážkové daně ve výši 15% s výjimkou dividend, které budou od roku 2014 osvobozeny.
Daň z přidané hodnoty [24]
Zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty o 1 procentní bod: pro roky 2013 až 2015 došlo ke zvýšení sazeb u daně z přidané hodnoty o 1 procentní bod, sazby jsou tedy 21% a 15%. Dále došlo k přesunu některých zdravotnických prostředků a dětských plen do snížené sazby a zde vznikl spor mezi Českou republikou a Evropskou unií.
Daň z minerálních olejů [25]
Zrušení nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů použitých pro zemědělskou prvovýrobu: toto opatření ruší nesystémovou výjimku, která zvýhodňovala zemědělskou prvovýrobu, nový stav je administrativně méně náročný, omezí se možnost daňových úniků a samozřejmě se zvýší příjmy veřejných rozpočtů.
Daň z převodu nemovitostí [26]
Zvýšení sazby u daně z převodů nemovitostí: sazba u daně z převodu nemovitostí se zvýšila z 3% na 4%.
Pojistné na všeobecné zdravotní pojištění [27]
Zrušení stropů u pojistného na veřejné zdravotní pojištění: pro roky 2013 až 2015 jsou zrušeny maximální vyměřovací základy, tedy tzv. stropy pojistného na veřejné zdravotní pojištění.
Rozpočtové určení daní [28]
Změna rozpočtového určení daní: pro roky 2013 až 2015 došlo ke stanovení koeficientů sdílení výnosu daně z přidané hodnoty podíl obcí 20,83% z celostátního hrubého výnosu a u daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti činí podíl obcí 22,87% z celostátního hrubého výnosu.
Závěr
Z uvedených posledních změn daňových předpisů je patrné, že daňová politika v české republice zatím nejde cestou změny daňové soustavy, ale daňové předpisy se novelizují podle aktuální potřeby státu, kterým je neustálá snaha o zvyšování příjmů státního rozpočtu a neustála snaha o navyšování významu přerozdělování finančních prostředků prostřednictvím veřejných rozpočtů. To vše se děje za situace permanentního schodkového hospodaření, takže i pro letošní rok byl schválen schodkový rozpočet ve výši cca 100 miliard Kč. Z hlediska finanční vědy jde o stav neudržitelný a odkládáním jeho řešení bude v budoucnu o to bolestnější.
POZNÁMKA
Tento text byl zpracován v rámci programu PRVOUK Veřejné právo v kontextu europeizace a globalizace realizovaného v roce 2013 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
"PRVOUK" - - 2013 .
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Bakeš, M., Karfíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012.
Engliš, K. Národní hospodářství (vybrané kapitoly). Praha: Svoboda, 1994.
Engliš, K. Národní hospodářství. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1928.
Kaizl, J. Finanční věda. Část II Kn.3, Důchody výrobní, Kn 4, Důchody berní: Poplatky, Všeobecná teorie daní, Praha: Josef Vilímek, 1892.
Karfíková, M., Karfík, Z. Hospodaření s rozpočtovými prostředky a rozpočtová odpovědnost v České republice. In: Suchoža, J., Husár, J. (eds) Právo, obchod, ekonomika II. Praha: Leges, 2012.
Karfíková, M., Karfík, Z. Rozpočtová a daňová reforma podle Karla Engliše. Právník 4/2012.
Maritain, J. Člověk a stát. Praha: Triáda, 2007.
Musgrave, R. A., Musgrave, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi. Praha: Management Press, 1994.
Pavlíček, V. a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. 1 úplné vydání. Praha: Leges, 2011.
Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z. Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl: Práva a svobody. Praha: Linde Praha, a.s., 1995.
Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Brno: Doplněk, 1997.
Široký, J. Daňové teorie s praktickou aplikací. Praha: C. H. BECK, 2003.
[1] Z řeckého polis město, politiké techné správa obce.
[2] Srov. Karfíková, M., Karfík, Z. Rozpočtová a daňová reforma podle Karla Engliše. Právník 4/2012, s. 392 402.
[3] Široký, J. Daňové teorie s praktickou aplikací. Praha: C. H. BECK, 2003.
[4] Daňovou soustavu České republiky tvoří: daň z přidané hodnoty, daně spotřební (daň z minerálních olejů, daň z lihu, daň z piva, daň z vína a meziproduktů, daň z tabákových výrobků), energetické daně (daň ze zemního plynu a některých dalších plynů, daň z pevných paliv, daň z elektřiny), daně z příjmů (daň z příjmů fyzických osob, daň z příjmů právnických osob), daň z nemovitostí (daň z pozemků a daň ze staveb), daň silniční, daň dědická, daň darovací, daň z převodu nemovitostí.
[5] Kaizl, J. Finanční věda. Část II Kn.3, Důchody výrobní, Kn 4, Důchody berní: Poplatky, Všeobecná teorie daní, Praha: Josef Vilímek, 1892, s. 89.
[6] Srov. Karfíková, M., Karfík, Z. Rozpočtová a daňová reforma podle Karla Engliše. Právník 4/2012, s. 392 402.
[7] Engliš, K. Národní hospodářství (vybrané kapitoly). Praha: Svoboda, 1994, s. 26 a násl.
[8] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, (dále jen Listina základních práv a svobod).
[9] Viz blíže Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z. Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl: Práva a svobody. Praha: Linde Praha, a.s., 1995, s. 115 126.
Pavlíček, V. a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. 1 úplné vydání. Praha: Leges, 2011, s. 547 548.
[10] Viz Bakeš, M., Karfíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 87 a násl.
[11] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., ÚMLUVA o ochraně lidských práv a základních svobod.
[12] Srov. Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Brno: Doplněk, 1997, s. 217.
[13] Viz Bakeš, M., Karfíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 94 a násl.
[14] Maritain, J. Člověk a stát. Praha: Triáda, 2007, s. 15.
[15] Srov. rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 22. června 1995 - 2 BvL 37/91, písm. C, bod II.a).
[16] Srov. Musgrave, R. A., Musgrave, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi. Praha: Management Press, 1994, s. 6 a násl.
[17] Srov. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 22. června 1995, 2 BvL 37/91.
[18] Engliš, K. Národní hospodářství. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1928, s. 347.
[19] Veřejně dostupné a publikované údaje Evropského statistického úřadu (Eurostat).
[20] Důvodová zpráva k návrhu ústavního zákona O rozpočtové odpovědnosti.
[21] Viz blíže Karfíková, M., Karfík, Z. Hospodaření s rozpočtovými prostředky a rozpočtová odpovědnost v České republice. In: Suchoža, J., Husár, J. (eds) Právo, obchod, ekonomika II. Praha: Leges, 2012, s. 447 454.
[22] Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
[23] Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.
[24] Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
[25] Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.
[26] Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.
[27] Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
[28] Zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů.
