Jak to, že se Trockij s takovým bezchybným protibolševickým a protileninským rejstříkem, vůbec ocitl v bolševických řadách v období Velké říjnové revoluce? Stalin se ve svém projevu z 19. listopadu 1924 takto zeptal a zároveň si na tuto otázku i odpověděl:
„Jak se to mohlo stát, že Trockij, který provedl takové svinstvo jako běžnou součást v ústraní, se po tom všem vůbec mohl ocitnout mezi bolševiky během říjnového hnutí? Stalo se to proto, že v té době Trockij přestal (ve skutečnosti to vzdal) se svou nevypočitatelnou činností a odložil ji do sklepa mezi harampádí. Kdyby svůj kus tak nezahrál, pak by fungování s ním a reálná spolupráce s ním byly nemožné. Teorie Srpnového bloku, tj. teorie jednoty s menševiky byla již zcela otřesena a hozena přes palubu revolucí, pročež kde by se vzala debata o jednotě, když mezi bolševiky a menševiky zuřil ozbrojený boj? Trockij neměl jinou možnost, než si přiznat, že tato teorie byla k ničemu.
„To samé neštěstí“ se přihodilo teorii permanentní revoluce i nejednomu bolševiku uvažujícímu o okamžitém uchvácení moci hned nazítří po Únorové revoluci. Tehdy si Trockij nemohl pomoci, protože věděl, že by mu bolševici nikdy nedovolili, slovy Lenina, „si hrát na uchopení moci.“ Trockij neměl jinou možnost, než uznat bolševickou politiku boje o vliv v Sovětech, boje za vítězství nad rolnictvem. Pokud jde o třetí specifikum trockismu – nedůvěru k bolševických vůdcům, musel se přirozeně uchýlit do pozadí z důvodu zřejmého selhání v prvních dvou svých vystoupeních.
„Za těchto okolností nemohl Trockij dělat nic jiného, než skrývat svoje nádobíčko a držet se bolševiků. Neměl žádnou vlastní skupinu nějakého významu. A mohl přijít k bolševikům jako politický jednotlivec bez vojska? Samozřejmě, nemohl!
Jak se z toho můžeme poučit? Pouze takto: dlouhodobá spolupráce mezi leninisty a trockisty je možné pouze v případě, že trockismus zcela opustí svůj starý provozní inventář, pouze tehdy, pokud zcela akceptuje leninismus. Trockij píše o poučení z Října, ale zapomíná na to, co jsem právě zmínil a co má pro trockismus důležitost nejvyšší: Trockismus by si měl vzít poučení z Října také.“ (Collected Works, Vol. 6, pp. 366-367) (Sebrané spisy, roč. 6, s. 366-367)
Nicméně trockismus se nedokázal z této lekce poučit a své staré harampádí schované v kutlochu v období Velkého října bylo vytaženo na denní světlo ještě jednou, a to po Leninově smrti za pomoci trockistických literárních interpretací zaměřených na podkopání principů bolševické strany, zlehčování a diskreditaci Lenina (byť pod rouškou jeho chvály a povznesení), a trvání na správnosti tolik zdiskreditované teorie permanentní revoluce, která byla zcela otřesena zkušenostmi ze tří ruských revolucí - tj. z roku 1905 i z února a října 1917.
Při příjezdu do Petrohradu v srpnu 1917 se Trockij přidružil k mezirajoncům, skupině, která kolísala mezi bolševiky a menševiky. Prohlašoval, že ho nic nedělí od bolševiků a mezirajonci vstoupili do Ruské sociálně demokratické dělnické strany (bolševiků). Trockij se připojil k bolševikům s nimi. Po vstupu do bolševické strany se celá řada mezirajonců rozešla s oportunismem, ale během následných událostí se odhalilo, že pro Trockého a některé jeho následovníky bylo spojení s bolševiky pouhou lstí. Pokračovali totiž se svými škodlivými a zpátečnickými návrhy, s porušováním kázně a podkopáním stranické organizační a ideové jednoty.
Jak trockismus vyndal své poklady ze starého ohyzdného skladiště a vytáhl je na denní světlo, byl nucen, vzhledem k celému jeho vnitřnímu obsahu, se stát shromaždištěm nejen neproletářských živlů v SSSR, které tehdy (ve 20. a 30. letech) usilovaly o rozložení diktatury proletariátu, ale také imperialistické buržoazie tisíci prostředky usilující o svržení proletářského režimu vzešlého z mohutné Říjnové revoluce. V každé rozhodující fázi ve vývoji ruské revoluce a existence diktatury proletariátu v SSSR, trockismus i nadále udržoval svůj reakční protibolševický, antileninský přístup ve věcech týkajících se teorie, stejně jako organizace, maskovaný silnou vrstvou „revoluční“ rétoriky.
Brest-litevsk
V roce 1918 mladá sovětská republika zbavená armády s vůlí a schopností bojovat o přežití s německým imperialismem podepsala mírovou smlouvu v Brestu Litevském, čímž získala tolik potřebnou úlevu pro vyčerpané obyvatelstvo. V klíčovém okamžiku těchto jednání Trockij jako vedoucí sovětské delegace na mírových rozhovorech vyhlásil v rozporu s pokyny stranického ústředního výboru a sovětské vlády jednostranné stažení sovětské republiky z války, demobilizaci ruské armády a pak opustil Brestlitevsk s falešným důvodem, že „můžeme být v pravém slova smyslu zachráněni pouze evropskou revolucí“ (Sedmý mimořádný sjezd KSR (b)).
To dalo německému velení záminku, kterou potřebovalo k ukončení příměří, podepřelo útok, zavázalo sovětskou vládu podepsat „mnohem víc ponižující mír a obvinilo zbytek těch, kteří odmítli přijmout mír předchozí.“ (Lenin, Political Report of the CC to the Extraordinary Seventh Congress of the RCP (B), 7 March 1918, Collected Works, Vol. 27); (Lenin, Politická zpráva ÚV na mimořádném sedmém sjezdu KSR (b) 07.03.1918, Sebrané spisy, sv. 27).
Ohledně neúspěchu evropské revoluce dozrát, čímž ponechala bolševickou revoluci osamocenou řešit svoje vlastní problémy na svém území, nutil bolševiky čelit realitě, jak to jen šlo, spíše než jak by si přáli, aby to bylo, těmito slovy pokáral Lenin Trockého a jemu podobné:
„Pokud se nejste schopni přizpůsobit sami, pokud nejste ochotni lézt po břiše v bahně, nejste revolucionáři, ale tlachalové; a já toto navrhuji nikoliv proto, že se mi to líbí, ale proto, že nemáme jinou cestu, protože historie nebyla tak laskava, aby dovedla revoluci k dospělosti všude současně.“ (tamtéž.)
Tak mladá sovětská republika zaplatila velmi vysokou cenu za Trockého avanturizmus a frazérské poraženectví, což jsou hlavní charakteristiky jeho shnilé teorie permanentní revoluce, podle níž nemůže nic dobrého nikdy přijít na svět jakoukoli revolucí, pokud tato není provázena revolucí světovou.
Diskuse o odborech
S vítězným zakončením občanské války 1918-1920 přešla sovětská republika pod vedením Lenina od válečného komunismu k Nové ekonomické politice (NEP) a sovětský stát se pustil do programu ekonomického oživení a omlazení - restauraci průmyslu prostřednictvím vzestupu zemědělství a zapojení dělníků a odborářů do aktivního budování socialismu skrze plánovitou organizaci výroby a s pomocí přesvědčování (nikoli nátlaku). Trockij a jeho stoupenci si vynucovali stranickou diskusi o otázce odborových svazů (což byl luxus a odklon od práce na hospodářské výstavbě, boji proti hladu a hospodářskému rozvratu a strana by musela být nemocná, aby to mohla v té době dovolit). Trockij, patriarcha byrokratů, jak ho právem nazýval Stalin, trval na „utažení šroubů“, rozsáhlé reorganizaci odborů a jejich pozdějším zařazení mezi státní úřady a nahrazení přesvědčování nátlakem. Diskuse strany o odborech skončila totálním rozdrcením Trockého a jeho stoupenců. Tedy Lenin byl zděšen Trockého frakcionářstvím a jeho opovrhováním stranickou disciplínou, pročež X. stranický kongres (březen 1921) přijal usnesení zakazující tvoření frakcí a neprodlené rozpuštění frakcí stávajících. Dále bylo uvedeno, že „za nesplnění tohoto rozhodnutí Kongresu musí následovat bezpodmínečné a okamžité vyloučení ze strany.“
Trockého návrat k plnohodnotnému frakcionářství
Toto usnesení vzbudilo u Trockého hořkou nenávist a odpor. Z toho důvodu, že se vůbec nemohl svou vlastní cestou dostat k žádné otázce, spěchal s utvořením trockistické frakce uvnitř strany, byť by to znamenalo její rozkol.
Během roku 1921 se začalo zhoršovat Leninovo zdraví. Mozková arterioskleróza už blokovala jeho krevní oběh a vybírala svou daň, což mělo za následek, že tento muž nevyčerpatelné energie, akce a tahu na branku byl snadno unavitelný a většinu léta strávil odpočinkem ve vesnici Gorki, nedaleko Moskvy. XI. sjezd strany, konaný na konci března 1922 vytvořil novou funkci generálního tajemníka, do které, jeden den po skončení tohoto kongresu (tj. dne 3. dubna 1922), byl za Leninova zahájení a pod jeho záštitou, jmenován Stalin. Dne 26. května 1922 při odpočinku v Gorkách ranila Lenina mrtvice, která způsobila částečné ochrnutí pravé strany těla a ztrátu řeči. Z tohoto úderu se dostal pozoruhodně rychle a zpět u svého stolu byl na začátku října 1922. Po dvou dalších menších mozkových mrtvicích ze 13. a 16. prosince 1922, ho 10. března 1923 ranila mrtvice masivní, ze které se nikdy nezotavil a po níž už v politice nesehrával žádnou další roli.
V návaznosti na poslední Leninův infarkt si Trockij dával pozor na vedení, urychlil svou frakční činnost a zesílil své odporné a pomlouvačné útoky na vedení strany, její ústřední instituce a její politiku. Dne 8. října 1923 zaslal dopis Ústřednímu výboru, v němž tvrdil, že stranické vedení zemi neúprosně a nezadržitelně žene do katastrofy a žádal větší vnitrostranickou demokracii. I přes jeho trockistickou mnohomluvnost, to znamenalo právo zakládat frakční seskupení. Skupina 46 stoupenců Trockého také vydala ve stejném smyslu manifest, známý jako Prohlášení 46. Trockého dopis a Prohlášení 46 byly projednány a odsouzeny na společném plenárním zasedání ÚV a zástupců deseti největších nezávislých organizací v říjnu 1923.
Následoval Trockého dopis s jeho brožurou nazvanou Nový kurs, ve kterém kromě požadavku na větší demokracii, obvinil staré bolševiky - vedení strany – z degenerace. Proti starým bolševikům postavil mladé lidi, zejména studenty, a před bolševickými veterány je prohlásil barometrem strany. Když hovořil o degeneraci „staré gardy“, použil Trockij výrazu „my, staří bolševici“, na který reagoval Stalin tímto postřehem plným jízlivého sarkasmu:
„Za prvé musím rozptýlit případné nedorozumění. Je evidentní, že se Trockij počítá mezi bolševiky staré gardy, čímž ukazuje připravenost na sebe vzít tíhu odpovědnosti palby na starou gardu, pokud tato skutečně jde cestou degenerace. Je třeba připustit, že jeho připravenost k sebeobětování je nepochybně ušlechtilá vlastnost. Musím ale chránit Trockého před Trockým, protože z pochopitelných důvodů nemůže a neměl by nést odpovědnost za případnou degeneraci hlavních kádrů bolševické staré gardy...“
S více než skrytým odkazem na dlouhou Trockého menševickou minulost, Stalin, zatímco připustil možnost degenerace bolševické staré gardy, pokračoval tímto dodatkem:
"Nicméně, existuje celá řada elementů uvnitř naší strany, které jsou schopny dát vzniknout reálnému nebezpečí degenerace jistých jejích řad. Mám na mysli část menševiků, jež se k naší straně připojila proti své vůli, a která se dosud nezbavila svých oportunistických zvyků.“ (Collected Works, Vol. 5 p. 395) (Sebraná díla, sv. 5, str.395).
XIII. konference KSR (b), která se konala 16.-18. ledna 1924 ostře odsoudila frakcionářství Trockého i jeho následovníků s tím, že „současná opozice není jen pokusem o revizi bolševismu, není pouhým flagrantním odklonem od leninismu, ale je zjevnou maloburžoazní úchylkou. Není pochyb o tom, že všechno, co tato opozice odráží, je tlakem maloburžoazie na pozici proletářské strany a její politiku.“ (Resolution On the Results of the Discussion and on the Petty-Bourgeois Deviation in the Party – CPSU in Resolutions, etc. Vol. 2). (Usnesení o výsledky diskuse a maloburžoazní Odchylka ve straně -. KSSS v rezolucích, atd. Vol. 2).
