| M |
arx a Engels v Manifestu… slavnostně prohlásili: "Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly…" a Chruščov utekl se svým kultem Stalinovy osobnosti do podzemí, aby na tajném zasedání bývalých delegátů XX.sjezdu KSSS, tedy na shromáždění vysloveně frakčním – mandát delegátům zanikl v okamžiku oficiálního skončení sjezdu, připravil další kolo protistranické, protikomunistické štvanice, další kolo rozsévání revizionizmu; a to činil s velkým nasazením, v počátcích "kvalitně" – mazaně.
Hned prvými slovy navázal na obecné odsouzení kultu osobnosti, který byl "kriticky hodnocen ve zprávě o činnosti ústředního výboru, v řadě diskusních příspěvků sjezdových delegátů," (správně: jen v diskusních příspěvcích pučistů z hodiny smrti Stalina) "a také na plenárních zasedáních ÚV KSSS", (to nelze vyvrátit, právě tak nelze dokázat, že o tom byla in-formována stranická veřejnost, že by k této otázce probíhala stranická diskuse, jak to ukládaly stanovy KSSS, to nelze dokázat, protože taková akce se nekonala, konat nemohla, neboť v ní by byl revizionizmus na hlavu poražen, v otevřeném střetnutí neměl naději(!)).
Potom Chruščov chvíli balancoval s kultem V.I.Lenina, jenž uznávám jako oprávněný, s jeho postuláty o úloze osobnosti v dějinách, i se "zřídlem živé tvůrčí síly lidu" a ve vypjatých okamžicích puče také prohlásil: "Lenin s hrdostí mluvil o bolševické komunistické straně jako vůdci a učiteli lidu a vyzýval, aby se před soudem uvědomělých dělníků, před soudem vlastní strany projednávaly všechny závažné otázky, neboť, jak prohlásil, 'jí věříme, ona je pro nás moudrostí, ctí a svědomím naší epochy'".
Rozhodná změna politiky strany, její zrada, to je pochopitelné, se však před soudem uvědomělých dělníků, před soudem vlastní strany, projednávat nemohla(!), puč i tajný projev Chruščova byl pro ně na vždycky tajemstvím; nikdy se nestal součásti protokolu sjezdu, nikdy o něm nepadla ani ta nejmenší oficiální zmínka, ani nikdo z polooficiálních představitelů revizionizmu se "náhodou", "nechtěně" "nepřeřekl", aby tak dělníky nebo vlastní stranu informoval(!); Cruščovův projev tajemstvím však nebyl pro západní buržoazní svět(!), nebyl tajemstvím ani pro kolísající v Československu, kteří z předcházející doby měli se západním světem kontakty.
Potom Chruščov vytasil nejsilnější zbraň, Leninovy dopisy ze smrtelného lože, ve kterých Stalin, do té doby zahrnovaný Leninovou pozorností, zcela propadl a naopak Trockij, před tím mnohokrát zcela odhalen, byl poctěn, skromně řečeno, Leninovou pozorností; tuto epizodu ze široka, ale nepřesně vysvětluje Molotov ve svým vzpomínkách (viz F.I.Čujev, Orego 1996, str. 145, 146, 165 a 209), sám, s přihlédnutím ještě k jiným zdrojům, jsem o tom sestavil stať, uvedenou ve dvou jiných, "zatím" nevydaných pojednáních); zde jen zdůrazním: v životních epizodách byl Chruščov pletichářem k nepřekonání(!).
Chruščov na projevu prohlásil: "Stalinova zvůle ve vztahu ke straně a k jejímu Ústřednímu výboru se zvlášť projevila po XVII.sjezdu strany, který se konal v roce 1934. Ústřední výbor, který má k disposici nesčetná fakta svědčící o hrubé zvůli vůči stranickým kádrům, vyčlenil stranickou komisi předsednictva ÚV, které uložil důkladně se orientovat v tom, jakým způsobem být možné hromadné represe proti většině členů a kandidátů Ústředního výboru strany, zvoleného XVII.sjezdem VKS(b)." Potom pokračoval tvrzením, z něhož vyplývá: komise zjistila že šlo o nesčetné případy falšování vyšetřovaných případů, o lživá obvinění a křiklavé porušování socialistické zákonnosti, které měly za následek smrt nevinných lidí, prohlásil: "Bylo zjištěno, že ze 139 členů a kandidátů ústředního výboru strany, zvolených na XVII.sjezdu, bylo zatčeno a zastřeleno (hlavně v letech 1937 – 1938 98 osob, tj. 70 procent… (projevy rozhořčení v sále)
Takový osud stihl nejen členy ÚV, ale většinu delegátů XVII.sjezdu strany. Z 1966 delegátů tohoto sjezdu s hlasem rozhodujícím a poradním bylo na základě obvinění z kontrarevolučních zločinů zatčena nadpoloviční většina – ll08 lidí…"
Strašné obvinění padlo na osobu Stalina, ale důvod, který uvedl Chruščov, byl jaksi mlhavý, řekl: "… represe stále více zesilovaly proto, že Stalin se tou dobou postavil nad stranu a lid, že už naprosto nebral ohled na ústřední výbor ani na stranu." V povýšení nelze spatřovat důvod k organizování masových vražd v rozsahu, který překonává hrůzy středověku.
Hledal jsem v různých podkladech zprávu nebo jen zprávičku o genocidě, páchané Stalinem na delegátech XVII.sjezdu a na členech Ústředního výboru tímto sjezdem zvolených; nenašel jsem však ani smítko, které by jen svým stínem naznačilo, že Chruščov nelhal; důkaz, který by potvrzoval strašné obvinění Stalina jsem nenašel; a to přesto, že Chruščovem byla ustanovena komise, která měla prozkoumat Stalinovu zvůli na delegátech XVII.sjezdu VKS(b); je však dobře zdokumentováno nedopatření, z něhož se Stalin nikdy nevyviní, spočívá v tom, že nezabránil, nebo dokonce navrhl(?!), aby na XVII.sjezdu strany byl poprvé do ÚV zvolen Chruščov(!).
Chruščov v tajném projevu podal zdeformovanou zprávu o vnitřní situaci v Sovětském svazu před druhou světovou válkou, prohlásil, že vítězství socialismu v Sovětském svazu bylo zřejmé a proto všechna Stalinova kádrová opatření byla bezdůvodná a represivní; Chruščov také hanobil čest Stalina vojevůdce; v tajném projevu uvedl:
"Zavolal jsem Vasilevskému a úpěnlivě jsem ho žádal: 'Alexandře Michajloviči, povídám mu (soudruh Vasilevskij je zde přítomen), vezměte mapu a ukažte soudruhu Stalinovi, jak se vyhrotila situace.' Je totiž třeba říci, že Stalin plánoval operace podle globusu. Ano soudruzi, brával globus a na něm ukazoval linii fronty. A tak jsem řekl soudruhu Vasilevskému, ukažte mu situaci na mapě…"
A maršál Vasilevskij seděl a mlčel i přesto, že dobře věděl jaká je to lež; pracoval vedle Stalina jako náčelník generálního štábu třicet čtyři měsíce; mlčel i maršál Žukov; ten dokonce vojensky zabezpečoval mocenský převrat Chruščova, v roce 1953 velel skupině maršálů a generálů, která zatýkala Berju bez zatykače; v roce 1957 organizoval vojenská opatření proti vzpouře stydlivých oponentů Chruščova; mlčel i armádní generál Štemenko, ten také pracoval ve velké blízkosti Stalina, během války byl vedoucím operační kanceláře generálního štábu, na jejím konci byl povolán do funkce zástupce náčelníka generálního štábu; všichni ti, které jsem zde nyní uvedl, byli delegáty XX.sjezdu KSSS a jistě se tajného zasedání účastnili a mlčeli; síla momentu překvapení je strašně mocná a oportunismus, pramenící ze sladkého života ve vysoké funkci, ten také hraje významnou úlohu, zvláště za mimořádné situace, když dějiny odbočují(!).
Uvedu ještě jeden konkrétní případ, ten ve své poslední fázi přece jenom Chruščovovu prolhanost zdokumentoval; začínal jeho prohlášením na tajném zasedání:
"Když v roce 1942 se v prostoru Charkova vytvořila pro naše vojska nanejvýš svízelná situace, přijali jsme správné rozhodnutí zastavit operace k obklíčení Charkova, poněvadž v tehdejší reálné situaci další plnění tohoto druhu hrozilo našim vojskům osudovými důsledky.
Informovali jsme o tom Stalina a prohlásili jsme, že situace vyžaduje změnit plán bojové činnosti, abychom nepříteli zabránili zničit velká uskupení našich vojsk.
Stalin navzdory zdravému rozumu náš návrh odmítl a nařídil v plnění operace k obklíčení Charkova pokračovat, ačkoli tou dobou už našim uskupením hrozilo naprosto reálné nebezpečí obklíčení a zničení…"
Na začátku sedmdesátých let byly vydávány memoáry vysokých činitelů sovětské armády; někteří se v nich zmínili i o operaci u Charkova v roce 1942; například Vasilevskij, v knize Smysl mého života, na straně 192, uvedl:
"B.M.Šapošnikov, který si byl vědom rizika útoku z operačního pytle, v jakém se nacházel Jihozápadní front, navrhoval, aby se od něho ustoupilo. Avšak velitelství směru" (kde byl Chruščov členem rady obrany) " trvalo na svém návrhu a ubezpečilo Stalina, že operace bude úspěšná, Stalin tedy souhlasil…"
Na jeho stanovisko navazoval Žukov ve své knize Úvahy a vzpomínky: "Dne 12.května vojska Jihozápadního frontu přešla do protiútoku ve směru na Charkov a zasadila nepříteli dva údery… Tato operace se zpočátku vyvíjela úspěšně. Rudá armáda prolomila nepřátelskou obranu a za tři dny postoupila o 25 – 5O km. J.V.Stalin byl spokojený. Jak vzpomíná Vasilevskij" (Žukov v tomto svědectví si z Vasilevského dělal společníka), "vrchnímu veliteli to zavdalo podnět, aby vytkl generálnímu štábu, že na jeho naléhání málem nedovolil provést tak úspěšně se rozvíjející operaci.
Avšak situace se brzy změnila… Velitelství Jihozápadního frontu nerozpoznalo nebezpečí ze strany Kramatorska. Tam dokončovalo soustředění silné útočné uskupení německých tankových a motorizovaných vojsk. Ráno 17.května zaútočilo…
Vasilevskij okamžitě podal hlášení vrchnímu veliteli a navrhl zastavit útok… Stalin oznámil náčelníku generálního štábu, že opatření jež učinilo velitelství směru, zcela dostačují k tomu, aby úder nepřítele proti Jihozápadnímu frontu byl odražen, a proto Jihozápadní front bude pokračovat v útoku.
Dne 18.května se situace Jihozápadního frontu velmi zhoršila. Generální štáb ještě jednou se vyslovil pro to, aby naše útočná operace u Charkova byla zastavena.
Měl jsem téhož dne příležitost být přítomen v hlavním stanu při jednom rozhovoru J.V.Stalina s velitelem Jihozápadního frontu. Dobře si pamatuji, že vrchní velitel tehdy už jasně vyslovil S.K.Timošenkovi vážné obavy týkající se úspěchu nepřítele v prostoru Kramatorska.
K večeru 18.května hovořil vrchní velitel na toto téma s členem rady obrany frontu N.S.Chruščovem, jenž vyslovil takový názor jako velitelství Jihozápadního frontu: obava před nebezpečím ze strany kramatorské skupiny nepřítele je značně přehnaná a není důvod k přerušení operce. Vrchní velitel, odvolávaje se na hlášení vojenské rady Jihozápadního frontu o nutnosti pokračovat v útoku, názory generálního štábu zamítl.
Verze, které nyní kolují o zneklidňujícím hlášení vojenských rad Jižního a Jihozápadního frontu, odeslaných hlavnímu stanu, neodpovídají skutečnosti. Mohu to potvrdit, protože jsem byl osobně přítomen při rozhovorech vrchního velitele."
Takový lhář, takový šejdíř byl Chruščov; budu se přít o své přesvědčení, o svůj názor, pokud budu mít jistotu, že je správný, s kýmkoli, ale s podvodníkem typu Chruščov to není možné; i když na tajném projevu hanobil osobu Stalina ještě z mnoha stran, zde končím, každé další slovo je už zbytečné.
Dvacátý sjezd KSSS nebyl zcela bezvýznamnou dějinnou epizodou, to není třeba dokazovat, ale i nestranný a nezaujatý pozorovatel musí připustit: vedle puče a Chruščovova tajného projevu, byl XX.sjezd KSSS přece jen akcí druhořadého významu!
Po xx.sjezdu KSSS
| S |
pravdou o podstatě XX.sjezdu KSSS, především však o kultu osobnosti J.V.Stalina, se v Československu nespěchalo, přesto se dostalo do tisku několik ohlasů na zprávy nebo stanoviska, uveřejněná v zahraničí.
Podle jedné zprávy, uveřejněné v Rudém právu, měl zabřednout do svých úvah nad právě skončeným XX.sjezdu KSSS státní tajemník USA J.F.Dulles; prohlásil na tiskové konferenci 28.2.1956, že je ještě velmi brzy vyhlásit vyhraněná stanovisky k jeho závěrům, že je nutno ještě počkat až "nové rysy sovětské a čínské politiky budou jasnější"; i tak se nechá v diplomatické řeči státního tajemníka USA poznat jeho osobní sympatie se sjezdem; je v ní zřejmá i obava z možného zvratu; tak to posuzoval ještě tento den i Hlas Ameriky ve svém německém vysílání, když uvedl: "Jestliže si Dulles dělá nároky na to, že nová sovětská politika je výrazem amerického vítězství, pak s ním ani tady, v Americe, nesouhlasí mnoho lidí… Dulles prostě pronesl volební program." K tomu dodávám: do volebního programu se dávají jen takové informace, které jsou v buržoazní společnosti důkazem obratnosti a politické dovednosti kandidáta.
Podle názorů západních komentátoru, v buržoazním prostředí ihned po XX.sjezdu zcela ustaly útoky proti Sovětskému svazu, což bylo především patrné na tom, že již nebyl označován jako imperialistický stát; a to byl také důkaz zatím jen počátku odeznívání obav a výsledek sjezdu, to jednak a pak také i toho, že nová sovětská a čínská politika vyžadovala i novou politiku buržoazního světa, a ta nebyla, ani nemohla být ještě zpracována a odsouhlasena příslušnými centrálami.
New York Herald Tribune jásal radostí zase nad tím, že už konečně to není jen kapitalistický systém, kdo je drásán vnitřními rozpory.
Zkrátka, potěšil buržoazii XX.sjezd KSSS; jak uvedu zakrátko, na novou situaci světová buržoazie neuměla odpovědět pohotově a vývoj nových vztahů řídit nedokázala; drobnější buržoazie, především ta ze států lidové demokracie, byla nedočkavá, provedla několik horkých a centrálně neřízených kroků, tím byli zaskočeni i pučisté; o tom se ještě zde zmíním.
Již 10.března 1956 přineslo Rudé právo podstatný výtah z článku P.Togliattiho, který uveřejnila moskevská Pravda; nese název O možnosti využití parlamentní cesty pro přechod k socialismu; je to neuvěřitelné, ale je to fakt, muž, který dlouhá léta patřil do kolektivu nejbližších spolupracovníků Stalina – tam patřili i všichni pučisté – blábolil o parlamentu jako o možném politickém prostředku k dosažení socialismu demokratickou cestou; jakoby neměl vlastní zkušenosti s buržoazní demokracií, které sloužil v letech 1944 až 1946 ve funkci místopředseda a ministr spravedlnosti italské vlády.
Po pravdě řečeno, Togliatti své vývody nevyjadřoval s rozhodností, revizionista, když už svou politiku dělá, tak zase jen revizionisticky, nezásadově, bez důrazu a tím i nepřesvědčivě; jaké zbraně mohl použít takové i dal do vínku XX.sjezdu KSSS; na podporu mého tvrzení, uvedu úryvek ze závěru článku:
"Mohou tyto síly" (v článku se hovoří o pokrokových lidových silách i o dělnické třídě a jejich stranách) doufat v možnost využít parlamentu pro přechod k socialismu, tj. pro uskutečnění takových hospodářských a sociálních přeměn? Všechno závisí na poměru sil, a především na tom, jak budou umět strany dělnické třídy zahájit boj a vést za sebou široké lidové masy,"
A to je nepřesné, nerevoluční, to je argument, který nebere v úvahu i dalšího činitele revolucí a sice buržoazii, která zcela určitě v každé socialistické revoluci nasadí všechny prostředky které má k dispozici; kromě toho, buržoazní parlament je jen zdání moci, tu, v zájmy buržoazie, vykonávají jiné síly než parlament; ještě se seznámíme se stanoviskem V.I.Lenina:
" Nahradit staré orgány útisku, policii, byrokracii a stálou armádu, všeobecným ozbrojením lidu, skutečně svobodnou milicí – to je jediná cesta, která dává zemi bezpečnou záruku, že nebude obnovena monarchie, a umožňuje kráčet plánovitě, jistě a rozhodně k socialismu, 'nezavádí' jej však shora, nýbrž burcuje obrovské masy proletářů a poloproletářů a učí je spravovat stát a rozhodovat o veškeré státní moci."
Sloužit společnosti prostřednictvím policie, která stojí nad lidem, a prostřednictvím úředníků, kteří jsou nejoddanějšími sluhy buržoazie, prostřednictvím armády pod vedením statkářů a kapitalistů, to je ideál buržoazní parlamentní republiky, která usiluje o zachování panství kapitálu na věky věků." (V.I.Lenin, Spisy,sv.24,str.175)
Je to již jasné, Togliatti i organizátoři XX.sjezdu KSSS měli zájem o zachování panství kapitálu na věky věků; jejich zásluhou se panství kapitálu vrátilo; na věky věků?
A teď přijde dost složitá partie, věřím, že bude jasná dříve než se uzavře toto pojednání; Rudé právo 9.4.1956 uveřejnilo článek Historická zkušenost diktatury proletariátu, který, jak zdůrazňovalo jeho záhlaví, byl 5.4.1956 otištěn v ústředním orgánu Komunistické strany Číny Ženminžibao; byl sestaven z výsledku diskuse rozšířeného zasedání politického byra ÚV KS Číny; k této základní informaci Rudé právo dodalo: "Hluboce objasňuje historické podmínky, za nichž došlo k některým chybám v mezinárodním revolučním hnutí po vzniku prvního socialistického státu, zvláště v souvislosti s kultem osobnosti J.V.Salina. Pomůže i našim čtenářům všestranně pochopit výsledky XX.sjezdu KSSS".
Byla to nepřesná, falešná informace; už sám článek přímo demonstroval roztříštěnost a politickou neujasněnost stanovisek členů politického byra ÚV KS Číny a lidí z jeho nejbližšího okolí; musela přijít doba, proces zrání, především v čínské kulturní revoluci, než se jim vyjasnili otázky, než se zformovaly politické proudy do skupin a skupinek, než čínští komunisté našli koncepci, která i tam, pro nás velmi daleko, zajišťovala proletářskou orientaci při výstavbě socialismu; a nebylo to navždy; po odchodu Mao Ce-tunga, se na čelo strany probojovala skupina vedená Teng Siao-pchingem; ta se otevřela světu, ale uzavřela mezinárodnímu komunistickému hnutím; nám zbyla jen malá, maličká naděje, pramenící z nenávisti, kterou k nim chovali revizionisté z vedení KSSS, kterou k nim chová světová buržoazie, vedená buržoazii USA; mám-li být upřímný, musím uvést: jsme po několik desetiletí "zahlceni" tichem, absolutním tichem, rozprostírajícím se kolem Číny, v takovém prostředí se daří nadějím, já se však bojím zprávy nebo události, která nás vyvede i z této malé, docela malinkaté naděje; nyní zpět do roku 1956.
V úvodu článek zcela tendenčně charakterizoval obsah jednání XX.sjezdu KSSS a zdůraznil: "Sjezd odhalil velice ostře dlouhotrvající kult osobnosti, který vedl k chybám v práci a projevil se v neblahých účincích na sovětský život." Tvrdé a jen obecné konstatování; budiž je to úvodní část, ale ani v té nemůže být desinformační tvrzení; je přece nad slunce jasnější, že XX.sjezd KSSS, na svém právoplatném zasedání, o kultu osobnosti hovořil sice ze široka, ale jen v obecné rovině; pokud se dotkl osoby, tak to byl jen Berija, který s kultem osobnosti byl dáván do souvislosti.
Kromě toho, článek v této své části, byl k osobě Stalina ohleduplný když tvrdil: "Který vedoucí marxista kdy ve svých spisech řekl, že se nemůže dopustit chyb či že se některý komunista nemůže dopustit žádných chyb… Lenin řekl v říjnu 1921… 'Cožpak je možné vyhnout se nezdarům a chybám v tak novém díle, jako je vytvoření dosud nevídaného typu státního zřízení? Budeme vytrvale bojovat o nápravu našich nezdarů a chyb…'" To byl nepřesný, proto i nesprávný argument; v tajném projevu totiž Chruščov nevytýkal Stalinovi jeho chyby, ale obviňoval jej ze zločinů, z absolutní neschopnosti, z diletantství; čínští soudruzi byli pravděpodobně nepřesně informováni, nevzali v úvahu puč z hodiny smrti Stalina a jeho přímou souvislost s tajným projevem Chruščova.
Potom přešel článek k aktivní, zanícené obraně diktatury proletariátu, hájil její nutnost, vysvětloval význam jejího charakteru, srovnával jí s diktaturou buržoazie; plynule přešel k charakteristice vůdců proletářů: "Vůdcové komunistických stran a socialistických států se musí ze všech sil snažit, aby omezili chyby, aby předešli některým vážným chybám, musí si brát poučení z jednotlivých chyb. Proto musí být každý vůdce nanejvýš skromný a rozvážný, musí udržovat spojení s masami, radit se s nimi a všech otázkách, vracet se stále znovu k podstatě věci a musí neustále provádět kritiku a sebekritiku odpovídající situaci a jeho postavení. Stalin, který právě toto opominul, se proto dopustil v pozdějším období svého života… vážných chyb ve své práci, stal se domýšlivým, nebyl rozvážný. Myslel subjektivně a jednostranně a učinil chybná rozhodnutí v určitých významných otázkách, což vedlo k vážným a škodlivým důsledkům."
Článek, snad aby zvýraznil svoji snahu o objektivnost, uvedl řadu Stalinových osobních předností i jeho zásluh; z toho vyvodil závěr: "Avšak Stalin, když svou správnou aplikací leninské linie získal prestiž mezi lidem v Sovětském svazu i mimo něj, upadl do obvyklého přeceňování své vlastní úlohy a postavil svou vlastní autoritu proti kolektivnímu vedení… To vedlo u Stalina v pozdějším období jeho života k rozporu mezi teorií a praxi v této otázce."
Článek se zastavil i u otázky úlohy osobnosti v dějinách a uvedl: "Marxismus – leninismus uznává, že vůdcové mají významnou úlohu v dějinách. Lid a jeho strana potřebují vynikající osobnosti, které mohou zastupovat zájmy, a vůli lidu a které mohou stát v přední frontě historického boje a vést je. Popírat úlohu osobnosti, úloh předních pracovníků a vůdců je zcela chybné. Když se však některý vůdce strany nebo státu staví nad stranu a masy místo do jejich řad, když se masám odcizuje, ztratí celkový, jasný pohled na záležitosti státu: Za takových okolností činí i vynikající činitelé, tak jako se to stalo Stalinovi, nevyhnutelně nerealistická a chybná opatření v některých významných otázkách. Stalin si nevzal poučení z některých místních a dočasných omylů v jistých otázkách a proto se mu nepodařilo zabránit, aby se z nich nevyvinuly vážné chyby, které po dlouhou dobu postihovaly celý stát. V pozdějším období svého života Stalin stále více upadal do kultu osobnosti, čímž porušoval stranický systém spojování kolektivního vedení s osobní odpovědností. V důsledku toho učinil některé závažné chyby, jako například to, že hnal do krajnosti problém likvidace kontrarevolucionářů, že projevil nedostatek bdělosti v předvečer protifašistické války, že nevěnoval náležitou pozornost dalšímu rozvoji zemědělství a životní úrovni rolnictva, že obhajoval určité chybné linie v mezinárodním komunistickém hnutí, především v otázce Jugoslavie. V těchto otázkách byl Stalin subjektivní a jednostranný, odtrhl se od objektivních skutečností a od mas."
Stěžoval jsem si na převahu obecného v obsahu článku a najednou je v něm plno konkrétních důkazů Stalinových chyb, pramenících z jeho kultu; aby zůstala působit jejich přesvědčivost, nesměli bychom je podrobit rozboru; to však není možné; tak tedy rozbor, ale jen nedůsledný a předběžný.
Již jsem zde uvedl, že když se revizionizmus zbavil Chruščova, musel se distancovat i od jeho obzvlášť hrubé, do nebe volající neurvalosti; ta byla především v jeho kvalifikaci Stalinovy vojenské odbornosti; byl to revizionizmus a ten musel napravovat své pochybení zase jen revizionisticky, tedy neprincipálně, nedůsledně, povrchně, v našem případě tedy nemohl použít rozhodné stanovisko vrcholného orgánu, prostě, Chruščov byl v zapomenutí, jeho jméno se nesmělo připomínat a od jeho avanturismu bylo nutno se distancovat; tento úkol dostala vojenská špička, která se Stalinem za války spolupracovala, všichni vojenští protagonisté, kteří v této věci literárně vystoupili, především Žukov a Vasilevskij, jenž byli vrchnímu veliteli za války nejblíže, dali Stalinovi, jako velitelovi a vojenskému odborníku vůbec, ale i jako politikovi světové velikosti, absolutní absolutorium!!!
A otázka Jugoslavie(?), Chruščovovu jugoslávskou zradu zakrátko napravovali sami čínští komunisté, avšak nenapravili i když při tom byli bolševicky zásadoví(!).
Asi tak uprostřed celého obsahu článku, vyslovili čínští komunisté toto provolání: "Boj proti kultu osobnosti, který byl zahájen na XX.sjezdu KSSS, je velkým a hrdinným bojem Komunistické strany a lidu Sovětského svazu za odstranění ideologických překážek na jejich cestě pokroku… Komunistická strana Číny blahopřeje Komunistické straně Sovětského svazu k významným úspěchům v historickém boji proti kultu osobnosti…"
Takové provolání se celkem přirozeně jeví jako nadnesené, cítíme v něm cosi cizího, pro komunistický projev cosi zcela nepatřičného, jako orace božstvu, kultu, který nikdo nepotřeboval, po němž nevolala žádná potřeba, v tomto výroku je cítit dech servilnosti a byla-li v něm servilnost, tak pro takové stanovisko musíme mít pochopení; v Číně byly podmínky pro výstavbu socialismu i pro jeho obranu velmi špatné, jistě mnozí z vedoucích čínských komunistických činitelů trpěli oprávněnými obavami o osud socialismu a vzdávali se naděje na jeho úspěch v podmínkách poznamenaných politickou roztržkou s KSSS, to mohl být hlavní motiv "dočasného čínského pochopení" pro avanturismus XX.sjezdu KSSS.
Historie ukázala, že přechodné sympatie čínských soudruhů k XX.sjezdu KSSS bylY projevem omylu, jenž však nebyl vázán záludnostmi puče, proto mohli čínští komunisté mezi sebou v těžkých ideologických srážkách, původní, bezprostřední projevy, podrobovat rozborům a tak opravovat své omyly; o tom později, až v tomto pojednání k tomu uzraje čas.
Vzpomínám si, po Stalinově smrti, někdy uprostřed roku 1954, se mezi československými komunisty hodně diskutovalo o obezličce, ta měla spočívat v osobní neodpovědnosti za kolektivně přijaté závěry, velmi se dbalo, aby každý bod usnesení měl svého garanta, osobu odpovědnou za jeho splnění; pak přišel XX.sjezd KSSS, jenž zdůraznil kolektivnost řízení; a rozkvetla osobní neodpovědnost; má vzpomínka nechce z "principu" kolektivního řízení setřít podvrh, jenž útočil na demokratický centralismus, Leninem v těžkých podmínkách vybojovaný; je projevem nostalgie – pardon.
Téměř za půl roku po skončení XX.sjezdu KSSS, až dne 3.7.1956, přineslo Rudé právo informaci o tom, že zasedal ÚV KSSS; přijal usnesení O překonání kultu osobnosti a jeho důsledků; neuvádím zde o něm podrobnosti, nevešly by se do naší kostky; jen zdůrazním: usnesení konečně dalo útokům na Stalinův odkaz punc oficiálního stanoviska – jako důkaz, že projev Chruščova po skončeném XX.sjezdu KSSS byl soukromou akcí pučistů.
Ihned po skončení XX.sjezdu KSSS nastaly těžké otřesy světového socialismu – nedočkavá buržoazie zaútočila; nejdříve bylo zasaženo nejslabší místo socialismu – Německá demokratická republika, potom Polsko, záhy na to Maďarsko – tam byla buržoazie neobyčejně krvežíznivá; základy socialismu se zachvěly i v daleké Číně.
V Československu se pokusili buržoazně orientovaní spisovatelé zneužít svůj druhý sjezd, který se konal krátce po skončení XX.sjezdu KSSS; na něm dobu o několik desetiletí předešel svým vystoupením básník Seifert, známý literární činností za Protektorátu – odsoudil komunismus od základu; hlavním mluvčím reakce byl básník Hrubín, zcela selhal Drda, bolševickou orientaci nepotvrdil Štoll, Zápotocký si zachoval kredit, ale komunisty do boje nevyzval; mnoho spisovatelů hanobilo svojí vlastní literární tvorbu, pokud byla zaměřena socialisticky.
Během XX.sjezdu KSSS zemřel v Moskvě představitel PSDS Bierut; ještě neskončili politické otřesy v Polsku a do Varšavy se dostavili Chruščov, Mikojan, Molotov a Kaganovič, aby na čelo dělnické strany Polska dovedli usvědčeného revizionistu Gomulku.
Ne všude se podařilo prosadit naráz všechny kádrové "koncepce" chruščovismu, ten v tomto ohledu měl potíže v Maďarsku; Rákosi, revolucionář typu Stalin, se mu vzpíral, až v červenci 1956 se vzdal funkce prvního tajemníka strany; v tu dobu byl však politický systém maďarského socialismu oslaben a buržoazie tak posílena a tak nedočkavá svého vítězství, že sáhla k akci, strašné akci; Chruščov ji nechal řádit přímo před očima příslušníků sovětské armády; až naléhání velitelů ho přimělo k rozkazu použít vojenských prostředků; otřes to byl neobyčejně těžký, důsledky se protáhly v nekonečné politické a diplomatické nátlaky buržoazie; za takového politického stavu socialismu zákonitě ubývaly síly, buržoazie překonala depresi z předcházejících porážek v Asii a stala se troufalejší; Maďarsko - to bylo AntiStalingrad, tam převzala buržoazie v politice strategickou iniciativu, socialismus se od té doby už jen bránil a to neúčinně; později, v Helsinkách, odložil i pasivní obranu!
Zrada věci socialismu zašla příliš daleko, většina pučistů se začala Chruščovovi stavět na odpor, v létě roku 1957 došlo mezi nimi ke střetu, v něm zvítězil lépe orientovaný Chruščov, prý podporovaný armádou, vedenou snad Žukovem, asi určitě Moskalenkem; opozičníky porazil na hlavu a likvidoval je postupně; Malenkova, Molotova a Kaganoviče vyřídil hned, Bulganina později, až když potřeboval převzít jeho funkci – předsedy rady ministrů SSSR; Vorošilova doslova usmažil v kotli hanby až na XXII.sjezdu KSSS; Mikojan Chruščova politicky přežil ve funkci předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR.
Politika vedení KSSS vyvolala rozpad jednoty mezinárodního komunistického hnutí; k eliminaci škodlivých důsledků tohoto stavu, byly v roce 1957 a 1960 svolány mezinárodní porady představitelů komunistického hnutí do Moskvy; v roce 1957 tam přijel Mao Ce-tung, aby pomohl zachránit hroutící se jednotu hnutí; závěr porady z roku 1957 svým obsahem, ne svým výrokem, zcela odsoudil závěry XX.sjezdu KSSS; závěrečný dokument podepsali jen představitelé komunistických stran socialistických zemí; Závěrečný dokument porady z roku 1960 podepsali představitelé všech stran, které se zúčastnily jednání; ten již není nositelem rozhodnosti a bolševické zásadovosti, ale odsoudil jugoslávskou odrůdu revizionizmu; zrada byla však pro "sovětské" revizionisty jediným programem a proto porady nemohly rozpadu jednoty mezinárodního komunistického hnutí zabránit.
Potom přišel politicky málo významný XXI.sjezd KSSS; konal se na přelomu ledna a února roku 1959; projednal směrná čísla sedmiletého plánu rozvoje hospodářství SSSR; úkoly plánu se nepodařilo splnit – poprvé v historii výstavby socialismu; na lid Sovětského svazu začal doléhat přízrak hladu; i v Československu se museli pracující uskromnit ve spotřebě potravin, především masa i másla byl velmi citelný nedostatek, odpadly výhodné dodávky z Číny a zemědělství ještě nedokázalo svou výrobou pokrýt celou spotřebu obyvatel Československa, jak tomu bylo v době pozdější; avanturismus "sovětských" revizionistů nezpůsoboval jen politické škody, ale dokonce přivedl lid až ke strádání ve spotřebě základních potravin(!); lid ztrácel víru v sílu socialismu, buržoazie a její nohsledi, působící v masách, dostávali do rukou těžké argumenty a stále větší odvahu v agitaci i v nepřátelských akcích.
XXII.sjezd KSSS
| S |
e konal v říjnu 1961; v té době byl Chruščov na vrcholu své moci, na vrcholu své slávy; ale jistý si nebyl, zaměření i vlastní provedení sjezdu podávají důkazy o hloubce jeho psychických komplexů, které si rozháněl neurvalostí; ani po likvidaci sarkofágu s tělesnými pozůstatky Stalina se mu neulevilo, už si pomalu sedal na křeslo skluzavky, vedoucí do propadliště dějin; na konci roku 1964 ho objalo ticho strašného zapomenutí.
O rozpisu směrných čísel sedmiletky rozhodl mimořádný XXI.sjezd KSSS, o programu, jako o hlavním bodu sjezdového jednání rozhodla už v létě ulice a to po předcházející velmi intenzivní politické masáži.
Tohoto "předstihu" mohl XXII.sjezd KSSS využít k politickým pletichám; "svou šanci" nepustil z ruky, zištně ji kapitalizoval měrou vrchovatou; až do krajnosti rozběsnil vášně proti skupině "frakcionářů" a to proti Molotovovi, Kaganovičovi a Malenkovi; jak už je uvedeno na jiném místě, sjezd rdousil Vorošilova, který svým písemným prohlášením si vystavil dokument, opravňující veřejnost k jeho pohrdání, tak dolehl těžký osud na jednoho z největších hrdinů občanské války, na hrdinu, který veřejně pohrdal životem při návštěvách bojujících vojsk Rudé armády za Velké vlastenecké války(!); se stejným zaujetím a se stejnou nevraživostí XXII.sjezd KSSS útočil i proti albánským komunistům.
Sjezd přijal program strany; v něm prohlásil, že dělnická strana naplnila své historické poslání a stala se stranou všeho lidu; že stát diktatury proletariátu se stal státem všeho lidu.
Větší projev zrady už dosažené socializace nikdo před tím ani potom s takovou samozřejmostí nevyhlásil; přesněji však: toto vyhlášení odpovídalo stavu ve straně a ve společnosti, stavu, jaký dosáhl "sovětský" revizionizmus svou zradou.
V té době se začala společnost majetkově strukturalizovat do několika pater; nejvýše "bydleli" lékaři a inteligence řídící sféry – dotovaná vysokými peněžními částkami z hmotné zainteresovanosti, v Praze nad nimi byli umělci z divadelní branže; velmi dobré zázemí bylo vytvořeno později pro družstevní zemědělce se záhumenkovým hospodářstvím; i dělníkům, kteří vlastnili půdu a objekty vhodné k zemědělské činnosti se dařilo dobře; výborně byli zabezpečení někteří vedoucí obchodů se zeleninou a masem i kioskářům v rekreačních oblastech se nedařilo špatně.
Dělnické mzdy? Ty si nedovolím zde specifikovat, byla to výrazně nejméně, nejhůře honorovaná skupina pracujících.
K této otázce ještě uvedu: dělníci "fušeři", především někteří zedníci, provádějící "ve volném čase" práce na stavbách domů, vil, chat a při opravách – adaptaci rodinných domků a rekreačních chalup, později i někteří řemeslníci, například montážníci rozvodů vytápění a někteří jiní, byli také nositeli lepších příjmů, někdy i bohatství.
V podmínkách, kdy společnost byla takto majetkově rozčleněna, nebylo možno počítat s trvalým socialistickým vědomím mas, s hromadným převedením lidu na socialistickou orientaci; taková perspektiva byla dopředu ztracena i kdyby tu nebylo působení starých vlivů (tradice) nebo nepřátelské propagandy buržoazie!
Buržoazie vedla svůj předsmrtný zápas se socialismem bez ohledu na náklady, které mu dobrovolně a obětavě, ve velikém množství odevzdávala; v mnoha zemích Evropy, ani nemusely být v sousedství se socialistickými zeměmi, organizovala růst životní úrovně lidu; při tom prohlašovala, že takový vývoj je přirozeným důsledkem sociální spravedlnosti kapitalistického státu, vedeného sociálnědemokratickou většinou;, byl to pro ní těžký, ale účinný boj; vytrvala v něm(!); vedle něho vytvářela kult spotřeby a tomu podléhalo stále větší množství občanů socialistických států; nyní, po svém vítězství, když porazila reálný socialismus, všechny tyto sociální dotace buržoazie lidu odebírá.
Kromě toho, v podmínkách vlády revizionizmu, se buržoazie a její lidé snadno dostávali do vedení vládnoucích stran i důležitých orgánů socialistických států a dělali si tam co sami chtěli i to co jim bylo přikázáno ze zahraničí; například chronický nedostatek toaletního papíru o tom svědčí s velkou pádností; Československo, s centrálně plánovaným hospodářstvím, jehož řízení za Husáka sice bylo roztříštěno do tří samostatných oblastí, ale které masově vyváželo do zahraničí papír získaný sběrem – základní surovinu k výrobě toaletního papíru – vůbec tento záměrně vytvořený problém nikdy nevyřešilo, přestože to bylo velmi snadné; prostě nikdo ho neřešil a když, tak jen nárazově a neodpovědně; bylo možné, aby něco takového se stalo za Gottwalda(?); bylo, prostředky boje buržoazie proti socialismu nelze ničím absolutně odstranit; ale z toaletního papíru by se nikdy chronický případ nestal; a z řešení takové záležitosti by byla celá společnost poučena, celá veřejnost i ta v zahraničí(!); proti revizionizmu nebylo obrany(?); nebylo(!); revizionizmus bylo třeba vyhubit i s kořeny!!!
