Ačkoli zásluha a uznání za vítězství musí oprávněně náležet sovětským ozbrojeným silám a hrdinskému úsilí sovětských lidí, žádné vyprávění těchto osudových let nemůže být kompletní bez vpravdě přehnaného holdu nepochybnému vůdci KSSS (b), sovětského lidu a vrchnímu veliteli sovětských vojsk Josefu Stalinovi. Dokonce i odpadlík jako Gorbačov byl nucen svého času připustit Stalinovu zásluhu na sovětském vítězství ve Druhé světové válce: Faktorem k dosažení vítězství byla obrovská politická vůle, cílevědomost a vytrvalost, schopnost organizovat a disciplinovat lid, kterou ve válečných letech projevil Josef Stalin. (Report at the Festive Meeting on the 70th Anniversary of the Great October Revolution held in Moscow on 2 November 1987, p. 25); (Zpráva ze slavnostního zasedání k 70. výročí Velké říjnové socialistické revoluce se konala v Moskvě dne 2. 11. 1987, str. 25)
Ian Grey, který je buržoazní, ale poctivý spisovatel k této věci dodává:
Vážné dílčí prohry a bezprostřední ohrožení Moskvy nejvíce zneklidňovaly muže, ale Stalina vedly k posílení jeho ponurého odhodlání bojovat. Žádný faktor nemohl být v tomto okamžiku důležitější než udržení národa a zabránění jeho rozkladu. (Ibid. p. 335); (Tamtéž, str. 335).
Dále:
Bylo to v pravém slova smyslu jeho (Stalinovo) vítězství. To by nebylo možné bez jeho industrializační kampaně a především bez intenzivního rozvoje průmyslu (kromě jiného) v Povolží. Kolektivizace přispěla k vítězství tím, že umožnila vládě zásobovat potravinami a surovinami obyvatelstvo, aby se zamezilo ochromení průmyslu a hladomoru ve městech. Ale také kolektivizace se svými strojními traktorovými stanicemi dala rolníkům jejich první školení v používání traktorů a dalších strojů. (Ibid. p. 419) (Tamtéž s. 419).
Citacemi Isaaca Deutschera, který je dalek tomu být ke Stalinovi přátelský, Ian Grey souhlasně pokračuje:
|
|
|
Kolektivizované zemědělství bylyrolnicképřípravné školy pro mechanizované válčení...
To bylo také jeho vítězství, protože řídil a kontroloval všechny odbory ruských operací během války. Rozsah a břímě jeho povinností byly zcela mimořádné. Den za dnem bez přestávky po čtyři válečná léta vydával přímé rozkazy sovětským silám a řídil dodávky válečným průmyslovým odvětvím. Rovněž měl na starost vládní politiku, včetně politiky zahraniční. (Ibid. pp. 419-420); (Tamtéž str. 419 - 420)
Nakonec stejný spisovatel říká:
Jeho vítězství to bylo především proto, že bylo dosaženo jeho géniem, dřinou a heroismem. Ruští lidé ke Stalinovi vzhlíželi s úctou k jeho prozřetelnému vedení a on ho také nenechal vyblednout. Jeho projevy z 3. července a 6. listopadu 1941 lid zocelovaly před zkouškami války. Svojí přítomností v Moskvě během velké bitvy o hlavní město prokázal svou odhodlanou vůli po vítězství. Byl to on, kdo inspiroval lid a vytyčil pozitivní směr. Měl cit pro detail i empatii pro široký záběr a zároveň si skvěle pamatoval minulost, byl doslova ponořen do dějů současnosti a neustále hleděl do budoucnosti.(str. 424).
Přes své přirozené nepřátelství ke Stalinovi, mu Deutscher prokázal laskavost vylíčením Stalinovy role během války:
Mnoho spojeneckých návštěvníků, kteří Kreml během války odpískali, bylo ohromeno, když zjišťovalo, ke kolika velkým i malým vojenským otázkám, záležitostem politickým a diplomatickým, Stalin osobně přijímal konečná rozhodnutí. Ve skutečnosti to byl právě Stalin, který byl svým vlastním Nejvyšším velitelem, svým vlastním ministrem obrany, svým vlastním ministrem zásobování, svým vlastním ministrem zahraničí a dokonce i svým vlastním šéfem protokolu. Stavka, hlavní velitelství Rudé armády, sídlilo v jeho kanceláři v Kremlu. Z ní vycházely za trvalého a přímého spojení se štáby Stalinovy rozkazy různým frontám, z ní řídil a dohlížel na vojenské akce v oblasti. Rovněž od svého stolu dokázal řídit a organizovat další ohromné a skvěle naplánované operace: přestěhování 1.360 továren, závodů a výrobních zařízení ze západního Ruska a Ukrajiny k Volze, Uralu a na Sibiř, rozhodl o evakuaci, která se týkala nejen strojů a zařízení, ale i milionů dělníků a jejich rodin.
|
|
|
Při dohadování nákupu jedněch nebo druhých zbraní jsem smlouval, jak říkal, s Beaverbrookem[9] a Harrimanem o množství hliníku nebo kalibru pušek a protiletadlových střel, které mají do Ruska dodat západní spojenci. Rovněž jsem přijímal vůdce partyzánů z Němci okupovaného území a diskutoval s nimi o jejich akcích, které mají být provedeny stovky mil za nepřátelskou linií. Při vyvrcholení bitvy o Moskvu v prosinci 1941, kdy se hřmění Hitlerových děl zlověstně vznášelo nad ulicemi Moskvy, si našel dostatek času na to, aby zahájil jemnou diplomatickou hru s polským generálem Sikorskim, který dorazil k uzavření rusko-polské smlouvy... Hostil je (zahraniční vyslance a návštěvníky) obvykle pozdě v noci a v brzkých ranních hodinách. Po dni nabitém vojenskými zprávami a operačními rozhodnutími, ekonomickými a diplomatickými pokyny mohl nad nimi za úsvitu dumat, hloubat a promýšlet je před jejich odesláním z komisariátu vnitra a NKVD... Tak pokračoval, den za dnem, po celé čtyři roky nepřátelství, zázračně trpělivý, houževnatý a ostražitý, téměř všudypřítomný a téměř vševědoucí (Isaac Deutscher, Stalin, s. 456-457).
A dále:
... Není pochyb o tom, že byl jejich (sovětských vojsk) skutečným Vrchním velitelem. Jeho vedení se v žádném případě netýkalo pouze přijetí abstraktních strategických rozhodnutí, ve kterých civilní politici mohou vynikat. A zájem, s nímž studoval technické aspekty moderní války až do nejmenších detailů dokládá, že to nebyl žádný diletant. Díval se na válku především z pohledu logistiky... Pro zajištění rezervy pracovních sil a dodávek zbraní ve správném množství i poměru, jejich rozdělení a dopravu do správných míst ve správný čas byl vždy připraven k zásahu v rozhodujících momentech - tyto operace tvořily devět desetin jeho úkolu. (tamtéž str. 459)
Deutscher také boří všechny představy o nepřátelství sovětských občanů k sovětskému režimu:
Neměli bychom si namlouvat, že většina národa byla nepřátelská vůči vládě. Pokud by tomu tak bylo, žádné vlastenecké výzvy, žádné vybízení nebo donucování by nemohlo uchránit Rusko od politického kolapsu, ve který Hitler tak sebevědomě doufal. Obrovská transformace, kterou země prošla před válkou, posílila do morku kostí morálku národa. Většina byla prodchnuta nadšením z rychlého hospodářského a sociálního postupu vpřed a byla pevně odhodlána se bránit proti nebezpečí zvenčí.(tamtéž. s. 473)
|
|
|
Tak tolik trockistické žvásty o nové aristokracii neschopné vést válku nespokojených dělníků a rolníků kvůli odpravenému velení armády. Z toho důvodu měla být mobilizace s ohledem na údajně horší kvalitu zbraní Rudé armády zhola nemožná. Stalin je neschopný vést útočnou válku s nadějí na vítězství, a válka tak skončí zlikvidováním kremelské byrokracie.
Namísto jeho potření došlo k tomu, že sovětský režim vzešel z války posílen. Namísto likvidace sovětského režimu, byl rozdrcen nacistický režim sám stejně jako Německo. Ba co víc, Sovětské vítězství jasně prokázalo správnost politiky industrializace a kolektivizace jakož i nutnost dlouhodobého boje proti trockistické a imperialistické opozici, který vedl sovětský režim před válkou.
Nové ocenění role Stalina nepramení pouze z přívalu vítězství. Pravdou bylo, že válka nemohla být vyhrána bez intenzivní industrializace Ruska a zejména jeho východních provincií. Stejně tak by nemohla být vyhrána bez kolektivizace velkého počtu farem. Mužik v roce 1930, který se nikdy nenaučil zacházet s traktorem nebo jiným strojem, by nebyl v moderní válce k ničemu. Kolektivizované zemědělství s jeho strojními traktorovými stanicemi byly rolnickou přípravnou školou k mechanizovanému válčení. Rychlé zvyšování průměrného standardu vzdělání rovněž umožnilo Rudé armádě čerpat značné rezervy inteligentních vojáků a důstojníků. Jsme padesát nebo sto let za vyspělými zeměmi. Musíme toto zpoždění dohnat za deset let. Buď to dokážeme, nebo nás rozdrtí - takhle mluvil Stalin přesně před deseti lety, než se Hitler vydal dobýt Rusko. Jeho slova, která jsou dnes vzpomínána, zapůsobila mocně na lid a přesně předpověděla včasnou výzvu k akci. A vskutku, jen několikaleté zpoždění v modernizaci Ruska mohlo znamenat právě rozdíl mezi vítězstvím a porážkou . (Deutscher, Ibid. p. 535; Deutscher, tamtéž. str. 535).
Těmito slovy Deutscher zachytil vítěznou přehlídku na Rudém náměstí na konci války:
|
|
|
Dne 24.června 1945 stál Stalin na vrcholu Leninova Mausolea a vzdával hold velkolepé vítězné přehlídce Rudé armády u příležitosti čtvrtého výročí Hitlerova útoku. Po boku Stalina stál maršál Žukov, jako jeho zástupce a vítěz bitev o Moskvu, o Stalingrad a o Berlín. Jednotky, které pochodovaly pod nimi, byly vedeny Maršálem Rokossovským. Za mašírování vojáků a tryskového cvalu koní přes Rudé náměstí regimenty dělostřelectva a pěchoty doslova strhávaly zástavy, transparenty i standarty Hitlerovy armády a vojáci je pak odhazovali před mauzoleem na chodník Stalinovi k nohám. Alegorická scéna byla kupodivu nápaditá...
Druhý den Stalin přijal hold Moskvy za obranu města v roce 1941. Den poté byl uznán za Hrdinu Sovětského svazu a byl mu udělen titul Generalissima. (Tamtéž s. 534)
V těchto dnech vysněného vítězství a slávy, pokračuje Deutscher: Stalin byl na výsluní popularity, uznání a vděčnosti. Tyto pocity byly spontánní, ryzí a skutečné, nebyly to jen nakomandované oficiální propagandistické slogany o úspěších éry stalinismu nyní svěže sdělované nejen mladým lidem, ale i skeptikům a nespokojencům ze starší generace... (tamtéž s.. 534).
Tak na konci války stál trockismus naprosto zdiskreditovaný totálně zbankrotovaný a nemohl být považován za nic jiného než za informační agenturu antikomunistických spojenců imperialismu, zejména Spojených států, které vedly agresi proti korejskému lidu, během níž většina trockistů, sžíraných svou genetickou nenávistí k Sovětskému svazu, fakticky stranila americkému imperialismu proti silám národního osvobození a socialismu.
