Pedosféra, biosféra
Slovní zásoba
anorganický, á, é, adj.
bažant, M
biocenóza, F
biogeografie, F
biosféra, F
biotop, M
citrus, M
černozem, F
druh, M
druhový, á, é, adj.
ekologie, F
ekosystém, M
fytogeografie, F
geobiom, M
had, M
hlína, F
hlinitý, á, é, adj.
hmyz, M
humus, M
jehličnatý, á, é, adj.
jelen, M
ještěrka, F
jíl, M
jílovitý, á, é, adj.
kaktus, M -
kapalina, F
kapalný, á, é, adj.
keř, M
kořen, M
kořenový, á, é, adj.
krokodýl, M
kyselý, á, é, adj.
levhart, M
listnatý, á, é, adj.
lišejník, M
mateční hornina
mech, M
monzun, M
monzunový, á, é, adj.
neutrální, adj.
opice, F
orel, M
panda, F
pásmovitost, F
pedologie, F
pedosféra, F
permafrost, M ( )
písčitý, á, é, adj.
písek, M
plankton, M
plyn, M
plynný, á, é, adj.
podzol, M
podzolový, á, é, adj.
pórovitost, F
poušť, F
prostorový, á, é, adj.
pták, M
půda, F
půdní, adj.
reliéf, M
rozšíření, N
savana, F
složka, F
složka, F
smíšený, á, é, adj.
strom, M
stupňovitost, F
tráva, F
tučňák, M
tvrdolistý, á, é, adj.
tygr, M
úrodnost, F
velryba, F
zabírat, v.
zásaditý, á, é, adj.
zoogeografie, F
zrnitost, F
zrnitý, á, é, adj.
zvětrávání, N
živý, á, é, adj.
Pedosféra
Pedosféra je půdní obal Země. Pedosféra vznikla přeměnou svrchní části zemské kůry, působením živých a neživých složek. Živé složky (půdní organismy, kořeny rostlin, živočichové) a neživé složky (voda, vzduch, slunečního záření a další).
|
|
|
Pedosféra leží na styku s litosférou, atmosférou, hydrosférou, biosférou a socioekonomickou sférou.
Věda, která se zabývá vznikem, vývojem a vlastnostmi půdy, se nazývá pedologie.
Půda se skládá z několika vrstev, nahoře je vrstva humusu, dole mateční hornina (podloží = skála). Její základní vlastnost je úrodnost to je schopnost poskytovat rostlinám dostatečné množství vody, živin, vzduchu a tím zajistit jejich úrodu. Úrodnost se dá zajistit i tzv. kulturním způsobem obděláváním půd obděláváním, hnojením, zavlažováním atd.
Na spodu je mateční hornina pevná, přírodními činiteli nenarušená hornina, magmatického, metamorfovaného nebo sedimentárního původu. Zvětráváním se mění na půdu.
Půda je přírodní útvar na hranici mezi živou a neživou přírodou.
Půda se skládá z půdních složek. Půdní složky jsou:
- pevné anorganické složky půdy (úlomky nerostů a hornin, tvoří převážnou část půdy);
- kapalná složka půdy půdní voda s rozpuštěnými minerály půdní roztok;
- plynná složka půdy půdní vzduch (N, O, CO2);
- humus organická neživá složka půdy (zbytky odumřelých rostlin a živočichů);
- živá složka půdy půdní edafon (půdní organismy) a kořenové systémy rostlin.
Další vlastností půdy je její zrnitost záleží na velikosti zrn, podle toho půdu dělíme na 3 základní druhy půd:
Půdy lehké (písčité) jsou lehce obdělávatelné, jsou dobře provzdušněny, lehce propouštějí vodu, ale mají málo humusu. Jsou na píscích a pískovcích.
Půdy středně těžké (hlinité) mají přibližně stejný podíl písku a jílu, patři k zemědělsky nejúrodnějším půdám. Jsou hlavně v nížinách.
Půdy těžké (jílovité) nesnadno se obdělávají, mají nadbytek jílu. Obtížně propustné pro vzduch a vodu, proto je často i pro rostliny voda nedostupná.
|
|
|
Pórovitost půdy - umožňuje pronikání vody a vzduchu.
Chemické složení neutrální (pH okolo 7), kyselá (pK pod 7), zásaditá (pH nad 7).
Půdy vznikají půdotvornými procesy, které vyvolávají půdotvorní činitelé:
- mateční hornina nerostným složením určuje základní chemické vlastnosti, ovlivňuje zrnitost;
- podnebí teplota a srážky;
- podzemní voda umožňuje pohyb složek v půdě;
- živé organismy především mikroorganismy způsobují rozklad organické hmoty a vznik humusu;
- reliéf území nadmořská výška, sklon;
- čas podmiňuje vyhraněnost půdního typu;
- člověk zvyšuje, ale i snižuje úrodnost.
Vodorovná pásmovitost se změnou zeměpisné šířky a délky se mění vlastnosti půdotvorných činitelů (teplota, vlhkost, a další).
Výšková stupňovitost s nadmořskou výškou se také mění vlastnosti půdotvorných činitelů.
Půdní typy
1. tundrové půdy půdy na severu Euroasie a v Severní Americe. Půda rozmrzá pouze v létě a to pouze do hloubky několika decimetrů, pod tím je permafrost (dlouhodobě zmrzlá půda), nehodí se k zemědělství, pouze jako chudá pastvina.
2. podzolové půdy půdy v oblasti Skandinávie, severního Ruska a Kanady šedé půdy, velmi kyselé oblast tajgy. Nekvalitní, málo úrodné půdy, většinou je na nich jehličnatý les.
3. černozemě půdy stepních a lesostepních oblastí mírného pásu. Dostatek humusu, jsou chemicky neutrální. Jedná se o nejúrodnější půdy (Ukrajina, jižní Rusko, Kanada, sever USA).
4. žlutozemě a červenozemě půda vlhkých subtropů (jihovýchod USA a jihovýchod Číny), velký obsah oxidů železa. Kyselé půdy, s malým obsahem živin, vyžadují intenzivní hnojení, poté jsou úrodné.
5. pouštní a polopouštní půdy oblast subtropů, suché oblasti mírného a tropického pásu suché klima, malé množství humusu chudé pastviny. Zavlažováním se rychle zasolují.
6. červené půdy od 10 k obratníkům horké klima savan, dostatek srážek v době dešťů, množství sloučenin železa, úrodnost poměrně dobrá, ale nevyužívají se, spíše jako pastviny, nebo intenzivně na plantážích
7. červenožluté půdy vlhkých tropických pralesů Amazonská nížina, Konžská pánev, vlhké, teplé klima, odtud jsou velmi přírodně hnojené. Pro pěstování cukrové třtiny, ovoce. Nevhodné zacházení způsobuje rychlou erozi.
|
|
|
Typy půdy střední Evropy
1. nivní půdy na dolních tocích řek, často zaplavovaná území povodněmi. Úrodnost různá, často jsou to pouze pastviny;
2. lužní půdy černice ve stejných místech, ale dál od vodního toku, až 30 cm vysoký humusový horizont, nejúrodnější půdy;
3. černozemě velmi úrodné půdy v rovinách;
4. hnědozemě na svazích pahorkatin, lemují černozemě, též velmi úrodné půdy;
5. illimerizované půdy ve výše položených oblastech s vlhčím podnebím, střední úrodnost;
6. hnědé lesní půdy půdy vrchovin, uvolňování železa, málo humusu méně náročné plodiny (Polsko, Bělorusko);
7. podzolové půdy vyšší hornatiny, při horní hranici lesa lesy, kosodřeviny, ne pro zemědělství.
Zásahy člověka změna původní vegetace, urychlený odnos živin, změny v odvodňování a zavodňování, hnojení.
Biosféra
Biosféra je sféra s vhodnými podmínkami pro život organismů. Biosféra akumuluje sluneční energii a přetváří ji. Všechny živé organismy jsou složeny z prvků:
- kyslík O2,
- uhlík C,
- vodík H,
Organismy, které spolu žijí na jednom území, vytvářejí společenstva, která nazýváme biocenóza. Biotop je místo, které poskytuje organismům podmínky pro život. Biocenóza a biotop tvoří dohromady ekosystém.
Ekosystémy dělíme na:
- přírodní ekosystémy les, louka a další;
- umělé ekosystémy zahrada, park a další.
Vědní obor, který zkoumá zákonitosti prostorového uspořádání biosfér, se nazývá biogeografie. Biogeografii dále dělíme na fytogeografii (studium prostorového rozšíření rostlin) a zoogeografii (studium prostorového rozšíření živočichů). Vědní obor, který studuje vztahy mezi organismy a jejich prostředím, se nazývá ekologie.
V závislosti na klimatu vznikly také odlišné pásy zoogeografického a fytogeografického uspořádání. Takto vznikly bioklimatické pásy - geobiomy. Rozlišujeme 9 různých geobiomů:
1. tropické deštné lesy nacházejí se v oblasti rovníku. Klima je teplé (průměrná teplota 25 C) a vlhké (2 3 tisíce milimetrů srážek za rok). Tropické deštné lesy mají většinou tři stupně. Nejvyšší jsou stromy (mahagon, teak), které dosahují výšky až 60 metrů, následuje střední patro ve výšce asi 30 40 metrů. Nejnižší stromové patro dosahuje výšek kolem 10 metrů. Živočichové jsou různí, od různých druhů opic, přes velmi různorodě zastoupené ptáky (papoušci), přes hady, krokodýly až po šelmy, jako je tygr nebo levhart.
|
|
|
2. světlé tropické lesy nacházejí se v oblasti subekvatoriálního klimatického pásu, kde množství srážek klesá. V jižní a jihovýchodní Asii je tato oblast známá jako monzunová oblast. Zimní monzun je doba sucha, letní monzun je doba dešťů. Druhově je tato oblast podstatně chudší, než oblast tropických deštných lesů. Z fauny je to především tygr, medvěd, vlk, antilopy, gazely, buvoli. V Číně je to panda velká.
3. savany dále od rovníku ubývají srážky a světlé tropické lesy přecházejí v savany. Zde se také střídá období dešťů a období sucha. Savany jsou porostlé trávami a osamělými stromy (baobab). Žije zde velmi mnoho zvěře, především v Africe zebry, žirafy, sloni, lvy, gepardi a další. S rostoucí vzdáleností od rovníku se prodlužuje období sucha a savany postupně přechází v polopouště.
4. pouště tam, kde je velmi málo srážek, vznikají pouště (často kolem obratníků - Sahara nebo ve vnitrozemí - Gobi). Největší pouští světa je africká poušť Sahara. Pro pouště jsou typické vysoké denní teploty a studené noci (rozdíl mezi dnem a nocí může být i 50 C). V oázách rostou palmy, jinak jsou rostliny velmi chudé, nejčastěji zde rostou kaktusy. Zvířata jsou také velmi málo zastoupena, nejčastěji jsou to hadi a hmyz. Pouště dělíme na písečné a kamenité. Občas tekoucí řeky se nazývají vádí.
5. areál subtropických tvrdolistých dřevin subtropické oblasti mají teplé suché klima v létě a mírné vlhké klima v zimě. Typické rostliny jsou tvrdolisté, jako jsou pistácie, citrusy a další. Zvířata jsou zastoupena hady, ještěrkami a hmyzem. Tato oblast se nachází například u Středozemního moře.
6. stepi jsou zastoupeny v mírném klimatickém pásu v nitru kontinentů, kde je málo srážek. Stepy jsou typické pro Asii, v Severní Americe se nezývají prérie, v Jižní Americe pampy. Typickými rostlinami jsou trávy, mezi živočichy jsou zastoupeni ptáci (bažant, orel), byzon (v Severní Americe), vlk. Ve stepích vznikají nejúrodnější půdy černozemě.
7. lesy mírného pásu -zabírají největší oblasti mírného pásu. Mohou být listnaté (buk, dub), smíšené, nebo jehličnaté (smrk, borovice). Ze zvířat jsou to: medvěd, vlk, jelen. Jehličnaté lesy (tajga) jsou významným zdrojem dřeva. Nachází hlavně se v Kanadě a severu Eurasie. Oblast listnatých a smíšených lesů je dnes hodně pozměněna lidskou činností (husté osídlení, zemědělství).
8. tundra se nachází v subpolárních oblastech. Rostliny převažují keře, mechy, lišejníky. Ze zvířat to je zajíc, liška polární, ptáci a velké množství hmyzu.
|
|
|
9. mrazová poušť polární pouště mají velmi nízké teploty. Rostliny a živočichové jsou spojeni s moři a oceány plankton, velryby, tučňáci a další.
Stejně jako rozlišujeme různé geobiomy v různých zeměpisných šířkách, liší se i v různé nadmořské výšce. Když jdeme například v Andách, nebo Kilimandjaru v Africe, mění se jednotlivé vegetační stupně, i když neměníme zeměpisnou šířku.
Stejně tak máme různé bioklimatické stupně i v mořích a oceánech. Horizontální členění moří je na 3 pásy:
1. tropický pás fauna i flóra je bohatá na druhy, ale málo početná na počet jedinců;
2. mírný pás malý je počet druhů, ale počty jedinců druhu jsou velmi početné;
3. studené pásy pásy velmi bohaté na plankton, proto jsou vody velmi bohaté na počty jedinců jednotlivých druhů.
PRAMENY:
Demek, J., Horník, S.: Země a její povrch. PROSPEKTRUM, Praha, 1995.
Jánský, B. a kol.: Země. Učebnice zeměpisu. Nakladatelství České geografické společnosti, Praha, 1993.
Kašparovský, K.: Zeměpis I. v kostce pro střední školy. Fragment, Praha, 1999.
